Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti
jak Ježíš Kristus ke kříží. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na
každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlen-
ku věčného návratu nejtěžším břemenem (das schwerste Gewicht).
Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve
vší nádherné lehkosti.
Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod nim,
tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mu-
žova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života.
Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.
Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než
vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemí, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný
a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.
Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost? Tuto otázku si kladl Parmenides v šestém století
před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladu: světlo - tma; jemnost - hrubost;
teplo - chlad; bytí - nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo,jemnost,
bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky
snadné. Až najeden případ: co je pozitivní, tíha nebo lehkost?
Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní.
Měl pravdu či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha - lehkost je nejtajemnější a
nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
https://www.youtube.com/watch?v=Xt4ii2UEJ08
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára